Jak vnějším hodnocením můžeme motivovat k lepším výsledkům
Jestli v nějaké činnosti budeme či nebudeme pokračovat závisí především na tom, nakolik nás tato činnost baví, zda v ní uplatňujeme své přirozené talenty a zda jsme v ní úspěšní. Náš rozvoj a motivaci však velmi ovlivňují také podněty a zejména hodnocení z vnějšího světa.Hodnocení pak spočívá nejčastěji ve svých krajních variantách. Buď jako kritika – poukazování na chyby, nebo jako chválení či oceňování – upozorňování na správné, žádoucí chování, výsledky, činnosti…
Ve svém založení jsme my, Češi, zaměření spíše na kritizování než oceňování. Pravděpodobně jsme ve velké míře ovlivněni nastavením hodnocení ve škole. Nejpřiléhavějším příkladem může být hodnocení diktátu. Děti se většinou dozvědí, kolik v něm udělaly pravopisných chyb. Pouze málokdy se dozví, kolik vět z diktátu měly bez chyby a jaké pravidla pravopisu již mají perfektně osvojené.
Přitom prožitkově jsou kritika a ocenění pro samotného příjemce tolik odlišné.
Co se děje uvnitř nás
Co se v nás děje, když slyšíme kritiku?
Ve chvílích, kdy je nám adresováno negativní hodnocení, jsme zpravidla smutní, zklamaní, snižuje se naše sebevědomí. Mohou se objevit i pocity trapnosti či frustrace. Do dané činnosti se už nechceme znovu pouštět, nebo do ní znovu půjdeme s většími obavami, nechceme znovu zažívat neúspěch. Často ztrácíme zájem a chuť pouštět se do nových činností. Přestáváme si věřit. Nezřídka si negativní soudy opakovaně ve své mysli přehráváme a znovu se k nim (i po delším čase) vracíme, hloubáme v nich a sužujeme se jimi. V lepším případě pak hledáme cesty, jak danou věc dělat jinak.
Co se v nás děje, když slyšíme ocenění?
Když slyšíme ocenění, máme radost, usmíváme se, cítíme se šťastní, posilnění, jsme na sebe hrdí. Máme pocit dobře vykonané práce, cítíme se být dobří a rádi budeme v dané činnosti pokračovat i se pouštět do věcí nových. Cítíme se naplnění. Rosteme.
Oceněním aktivujeme v lidech jejich rozkvět. Cítí se dobře. A když se cítí dobře, vše jde snadněji. Ocenění povzbuzuje, dodává sílu i důvěru. Lidé se pak stávají lepšími, aktivuje se jejich “lepší já”.
Konkrétní prožitek hodnocení zároveň také ovlivňuje, kdo jej pronáší. Pravděpodobně bude mít silnější dopad hodnocení od člověka, na kterém nám záleží.
Jak to chodí v běžných dnech?
S hodnocením se nesetkáváme jen ve škole či práci, ale i v běžném každodenní životě. Když jede doma vše jako na drátkách, je to v pořádku, jsme spokojeni a nemáme potřebu na cokoliv poukazovat. Pokud však např. není umyté nádobí a umyté být mělo, okamžitě svou nelibost adresně verbalizujeme.
Daleko častěji druhé upozorňujeme na to, co se nám nelíbí, namísto toho, že něco udělali správně. I my pak od ostatních více slyšíme, co jsme udělali špatně, než co se nám povedlo. Jejich pochvaly a ocenění přejdeme a často jaksi přeslechneme, jako by snad ani nezazněly. Odvykli jsme si ocenění slyšet a přijímat ho, těšit se z něj, hýčkat si ho. Možná neodvykli, možná jsme se to dosud ani nenaučili.
Všímám si i rozdílů v tom, nakolik kritiku či ocenění sdělujeme adresně. Když je něco správně, je nám prostě dobře. Třeba i něco obecného řekneme, ve smyslu “to je super”. Často však žádoucí stav nekomentujeme vůbec.
Když je něco špatně, máme tendenci hledat konkrétního viníka, konkrétní závadu. “Ty jsi to neudělal a kvůli tomu jsme teď prošvihli termín.” Myslím, že i toto nastavení může přispívat k tomu, proč si více všímáme negativních věcí a přehlížíme, nepamatujeme si, co pozitivního o nás, kdo říká.
Ocenění není pochvala
Ovšem říct druhému, že něco udělal dobře, také není jen tak. I zde hraje velkou roli adresnost a konkrétnost našeho sdělení. Mezi oceněním a pochvalou vidím velký rozdíl. Pochválit můžeme velmi povrchně, ale ocenění si žádá vždy konkrétní chování.
Pochvalu vnímám jako více obecnou. Pochvala je pro mě, v jistém smyslu, “laciná”. Nejlépe ji asi charakterizuje známé sousloví “hodná holčička”. Když řekneme „Vy jste skvělá“, „Ty jsi tak šikovný“. Co tím vlastně říkáme? Co si z takového sdělení může druhá strana odnést? Nic podstatného, jde totiž o tak obecný soud, že se dá napasovat na kohokoliv a v jakékoliv situaci. Ano, zasazen v daném kontextu možná může mít vypovídající hodnotu k dané situaci. Nicméně ocenění může přinášet mnohem, mnohem víc a být zdrojem kvalitní zpětné vazby a podněcovat motivaci a rozvoj konkrétního člověka.
Ocenění je:
- Adresné – Směřuje ke konkrétní osobě, není možná záměna. Ideálně danou osobu oslovíme křestním jménem.
- Říkáme ho za sebe – Není to obecný výrok – tak se to dělá, tak se to sluší, tak to má být. Naopak vkládáme svůj subjektivní názor, postoj. “Mně se na tom nejvíce líbí…” “Tohle mě opravdu zaujalo, přemýšlím, jak se ti podařilo spojit tyto dvě části…” “Tohle na Vás obdivuji.”
- A to nejdůležitější – je konkrétní. Vždy je naprosto jasné, za co danou osobu oceňujeme. Co pro nás bylo natolik hodnotné, zajímavé, co nám udělalo radost, že to stojí za vyslovení nahlas. Př. “Martino, to je skvělé, že jste všem na poradu vytiskla ty materiály a máme i občerstvení na stole. Vypadá to fakt nádherně.” Nebo „Karle, díky tomu, že jste tu včera zůstal déle, to do termínu stihneme. Spolupráce s Vámi mě opravdu těší!“
Oceňování má z mého pohledu obrovský význam v procesu učení a zdokonalování se ve své profesi i životě obecně.
A tak si přemýšlím….
… o tom, jak by vypadaly naše pracovní i osobní vztahy, kdybychom adresně a přesně oceňovali, a méně konkrétně kritizovali.
Možná tímto jednoduchým “otočením” můžeme předejít řadě konfliktů a nedorozumění a zejména podpořit motivaci a chuť k práci a učení. Protože celkové nastavení vzniká právě každodenními drobnostmi.
Začněme u sebe!
TIPY pro váš každodenní život:
Oceňujte – Říkejte nahlas, co vás těší, za co jste rádi. Doma, v práci, kdekoliv. Sledujte a těšte se z reakcí druhých lidí.
Hýčkejte si svá ocenění – Zkuste si projít ve své mysli poslední den či dva a pátrejte po oceněních, kterých se vám dostalo. Znovu si je přehrávejte v mysli a žijte je! Jaké pocity to ve vás vzbuzuje? Zkuste v každém dni najít a znovu si připomenout ocenění, která jste dostali.
Tipy pro cílené zvyšování motivace (nejen) dětí:
Mezinárodně uznávaný kouč Peter Szabo doporučuje oceňovat snahu a vynaložené úsilí namísto výsledků dané činnosti. Děti (a také dospělí) mají po takovém ocenění větší chuť pouštět se do činnosti opakovaně a také zkoušet nové či složitější věci.
Obdobně Jan Mühelfeit (kouč a globální stratég) doporučuje oceňovat činnost samotnou, ať je již výsledek jakýkoliv. Můžete se tedy s dětmi zaměřit na rozhovor o činnosti namísto o výsledku. Např. když nám dítě donese ukázat obrázek, který právě nakreslilo můžeme zařadit namísto hodnocení výsledku tyto otázky:
- Co tě nejvíce bavilo?
- Co ti šlo a co ti nešlo?
- Co bys příště udělal jinak?
Tyto tipy vedou ke zvyšování motivace a dosahování lepších výsledků.
(Tento přístup se dá aplikovat samozřejmě i v pracovním prostředí.)
