Komunikace je jedním ze zásadních předpokladů úspěšné pedagogické práce na všech typech škol, je taktéž faktorem psychické stability jedince. Nesprávná komunikace může být zdrojem nejrůznějších nedorozumění, nepochopení, odlišných interpretací situací či postojů.
Není možné nekomunikovat, schopnost zdravé a efektivní komunikace je tudíž základním kritériem či podmínkou dobrých vztahů ve škole a zároveň základní dovedností dobrého kariérového poradce. Umění komunikace je významným přínosem v osobním, společenském či pracovním životě.
Pojem komunikace
V nejširším pojetí komunikaci nahlížíme jako proces vzájemného dorozumívání. Pojem pochází z latinského „communicare“, což znamená sdílet či vyměňovat si s někým informace. Interpersonální komunikací rozumíme výměnu informací mezi 2 a více jedinci v podmínkách lidského kontaktu – v průběhu sociální interakce.
V dřívějším lineárním pojetí se o procesu komunikace uvažovalo jako o jednosměrném toku informací od mluvčího k posluchači. Toto však bylo postupně nahrazeno novým interakčním pojetím, ve kterém se role mluvčího i posluchače odděleně střídají. V současné době je nejaktuálnější pojetí komunikace nazýváno transakčním procesem, kde každá osoba funguje zároveň jako mluvčí i posluchač, zároveň vysílá i přijímá sdělení. Odesílatel i příjemce se vzájemně ovlivňují, v podstatě tedy neexistuje nezkreslený přenos informací.
Běžně užívaný Laswellův komunikační model rozlišuje 5 fází:
Kdo? (předává sdělení) – komunikátor
Co? (se předává) – sdělení
Jak? (se uskutečňuje přenos) – kanál
Komu? (je orientováno sdělení) – auditorium (posluchačstvo)
S jakým efektem? – efektivita
Verbální, slovní komunikace používá specifický znakový systém (řeč a písmo), který je dán zvyklostmi daného společenství a představuje obecný systém významů přijímaný všemi jeho členy. Řeč má charakter jak denotační, tak konotační. Pojem denotace se pojí k objektivnímu významu určitého termínu, který lidé přisuzují nějakému pojmu. Pojmem konotace se vyjadřuje význam subjektivní, emocionální. Řeč vyjadřuje taktéž různou míru abstrakce, přímočarosti, řídí se určitými pravidly, která vznikají a užívají se v konkrétním kulturním jazykovém prostředí. Důležité je také zmapovat si odlišnost významu slov u našeho partnera, neboť právě tato rozdílnost může být zdrojem neporozumění a problémů v komunikaci. Co dělá řeč srozumitelnou? Je to především jednoduchost a přehlednost sdělení, správná volba slov vedoucí k výstižnosti sdělení a také podnětnost sdělení, v rámci které pracujeme s příklady, přímou řečí, klademe otázky.
Neverbální komunikace, tedy komunikace beze slov, probíhá prostřednictvím výrazu obličeje, držení těla a jeho pohybů, pohledů, oddálení, doteků, oděvu a jeho barev, tónu, tempa, hlasitosti řeči a prostřednictvím dalších paralingvistických projevů. Je třeba dbát na vyváženost komunikace jak po stránce verbální, tak po stránce neverbální, protože komunikujeme komplexně a jednotlivé tyto složky nelze oddělit. Chceme-li zachytit celé sdělení, je dobré „slyšet“ i „vidět“. Je dobré si zároveň uvědomit, že také my vysíláme mimoslovně různá sdělení. Signály mimoverbální komunikace pronikají do lidského podvědomí a k tomu, abychom správně pochopili a používali prostředky neverbální komunikace, je třeba uvědomit si jejich ohromný význam i kořeny.
Zásady komunikace
Smysluplná komunikace může fungovat jen tehdy, bude-li náš verbální i neverbální komunikační systém shodný nebo alespoň co nejvíce podobný, budeme dbát nejen na obsahovou, ale také vztahovou dimenzi komunikace. Je třeba si uvědomit také to, že komunikace je neopakovatelná, je tedy potřeba pamatovat na dopady našeho sdělení.
Zásad, které by měl mluvčí při komunikaci užívat, chce-li, aby jeho projev byl účinný a splnil očekávání, je poměrně hodně. Mezi ty základní patří mluvit jednoduše, srozumitelně, přesně, naslouchat druhým, získat jejich důvěru, dbát na rovnováhu vysílaných verbálních i mimoverbálních signálů, poskytovat konstruktivní zpětnou vazbu. V každém případě je vhodné následovat rad zkušených, abychom dosáhli toho nejlepšího účinku našeho sdělení.