V posledních letech se setkáváme s tématy souvisejícími se stresem, uvědoměním si sebe sama a vnitřní spokojeností. Tyto potřeby jsou ve firemním prostředí často zabaleny do krabičky “Work-life Balance”. Aktuálně hodně „rezonují“ především dvě meditační metody, a to mindfulness a heartfulness.
Mindfulness, česky všímavost nebo plné uvědomění, je schopnost záměrně věnovat pozornost tomu, co se děje v přítomném okamžiku, bez hodnocení, posuzování nebo očekávání. Je to komplexní duševní schopnost či vlastnost, kterou je možné dále kultivovat.
Zní to jako velmi jednoduchá a základní věc, kterou snad každý z nás umí, nebo ne? Na druhou stranu, kolikrát týdně se nám stane, že dorazíme domů zcela vyčerpaní a při reflexi dne máme pocit, že jsme nic zásadního neudělali, že pořád před sebou hrneme spoustu nedořešených věcí, které mají zítra termín? Kolikrát přesouváme věci v seznamu aktivit na další a další den. Neustále nás v práci někdo vyrušuje, neumíme říci ne, času se nám nedostává a z dlouhodobého hlediska nás práce přestává těšit. Vnitřní vyrovnanost, uvědomění si potřeb a nastavení funkčního pracovního procesoru jsou věci, o kterých sice mluvíme, ale málo se jim věnujeme.
Mindfulness je jednou z cest, jak na sobě začít opravdu pracovat. Mindfulness je však meditační praxe, a tak pokud nepraktikujeme jógu, je pro nás meditace něco velmi neuchopitelného. Zkusme tedy mindfulness říkat třeba “mentální zvyk”. Slovo mentální zde znamená, že to má co do činění s tím, co je uvnitř vaší hlavy, nikoli s tím, co děláte fyzicky. Při cestě z práce můžete být stejně všímaví, jako když sedíte se zkříženýma nohama na vrcholku hory v Tibetu. Můžete vnímat věci hlasité a chaotické nebo tiché a vyrovnané.
Všímavost se také považuje za zvyk, něco, co můžete udělat úmyslně a s dostatečnou praxí se stane v určitých situacích automatickým přístupem. Jako například při řízení auta: když jste poprvé po absolvování autoškoly jeli sami autem, vyžadovalo to hodně pozornosti. Nyní musíte být při řízení stále pozorní, nicméně již bez problémů zvládnete i konverzovat, protože řízení se stalo zvykem.
Heartfulness je oproti předchozímu pojmu stavem bytí, kde je středem nebo místem kontroly srdce; ne fyzické, ale “duchovní” srdce jako hlavní princip života. Ač se nám to často nezdá, intelekt je méně určující silou v našich osobních interakcích a rozhodování. Při rozhodování o záležitostech osobnější povahy, včetně záležitostí, které jsou morální nebo duchovní povahy, rozhodujeme spíše naším srdcem než hlavou. Heartfulness, neboli srdečnost, bývá také občas popisován jako “soucitná všímavost”.
V různých kontextech je další významnou dimenzí tohoto konceptu implikace srdečnosti jako niternější propojení se sebou samým, s “Vyšším Já” a skrze to se vším a se všemi. Profesor Jon Kabat-Zinn nevnímá rozdíl mezi mindfulness (všímavostí) a heartfulness (srdečností), neboli mezi myslí a srdcem. V mnoha východních jazycích (včetně sanskrtu, tibetštiny a čínštiny) jsou slova pro srdce a mysl ve skutečnosti synonymy. Na západě je naopak převládajícím konceptem fakt, že srdce a mysl jsou oddělené a někdy protichůdné entity.
Srdečnost je cesta prožívání našeho vnitřního Já. Učí nás ponořit se hluboko do našeho srdce a být v přirozeném stavu lásky, klidu a vyrovnanosti. Při pravidelném cvičení meditace pomáhá sladit naše srdce a rozvíjet schopnost zůstat neustále ve vnitřní rovnováze.
Zdroj: Firemní vzdělávání, 10/2019, www.firemnivzdelavani.eu
