Kouzlo doteku, haptika (toto slovo k nám přišlo z řečtiny „haptein“ a znamená „dotýkat se“), je jedním z kanálů neverbální komunikace. Zažíváme doteky příjemné, ale i nepříjemné. Určitě máme ve svém okolí někoho, který kdyby se nás dotkl, tak na nás vyroste lišejník. A naopak někoho, ke komu se chceme tisknout, tulit, mazlit, hladit, prostě se ho dotýkat. Takový dotek je příjemný, bezpečný a citlivý. A takový si přejeme a takový si necháme líbit.
Známe přísloví „pustit si někoho k tělu“. Znamená to, že jsme se s tím člověkem cítili nebo cítíme bezpečně, ale taky tím můžeme vyjádřit pocit negativní. Někdo, komu jsme důvěřovali, zklamal. Komu poskytneme svůj osobní prostor? Lidem blízkým, kterým věříme, které máme rádi a dětem. Ty ostatní si držíme „od těla“. Jejich dotek by nám mohl být nepříjemný. Určitě nám bylo někdy nepříjemné jen to, když někdo vstoupil do našeho osobního prostoru. A teď si představte, že by se
nás někdo takový, byť třeba i v dobré víře dotkl. Zareagujeme nevrlým obličejem a ucukneme. Pokud je druhá strana vnímavá, tak si to v naší neverbální komunikaci přečte a odstoupí od nás a fyzickým kontaktům s námi se vyhne. Pochopitelně jsou lidé, kteří budou dál zkoušet, co vydržíme. Pak je dobré, mimo odstoupení od toho člověka, ještě přidat slovní vyjádření, že nám to není příjemné. Můžeme říct, že nám není příjemně, když nám někdo narušuje naši osobní zónu.
Ale jsou i doteky příjemné. Když nás někdo chytne kolem ramen, aby nám vyjádřil podporu, když nás lékař vyprovodí ke dveřím s jemným dotykem na rameno, že ta operace určitě proběhne v pořádku a že se nemusíme bát, když nás kamarádka nebo kamarád přátelsky obejme, protože je rád, že nás vidí. Je spousta doteků, které nám vrátí úsměv, pohladí, potěší.
Obecně, ale platí, že si fyzický kontakt musíme velmi dobře hlídat. Teď nemám na mysli podání ruky o tom bude řeč v dalším článku. Představte si, jak komicky by vypadala situace, kdybyste se ucházeli o místo ve firmě a hned po pozdravu poklepali jejímu řediteli na rameno se slovy, že mají vynikající výsledky a největší jejich štěstí bude vaše přijetí. Nemyslím si, že by vás zaměstnali. Pokud ale při takovém jednání udržíte ten správný odstup (při takovém formálním rozhovoru je to 1,2 až 2,1 m) a jen přijmete nabízenou ruku, je to v pořádku. Ale zdaleka to není tak jednoduché, jak to vypadá. Musíte vzít v úvahu, individuální a kulturní rozdíly, stejně jako povahu setkání. Pokud by váš budoucí zaměstnavatel byl například Francouz, Řek, Ital nebo Španěl můžete se dříve, než podáte ruku nebo je vám nabídnuta jeho ruka přiblížit na vzdálenost blízkou, třeba ten jeden metr. Kdyby vaším protějškem byl třeba Australan, volte vzdálenost větší. Taky si musíte uvědomit, jestli jednáte s mužem nebo ženou. Ženy obecně potřebují kolem sebe víc prostoru (jsou zranitelnější) a víc si chrání svou osobní zónu. A pochopitelně tu platí, že se dotýkám jen podané ruky, pokud se setkáme s člověkem, kterého vidíme prvně nebo s člověkem, který nám není blízký.
Které části těla „vydrží“ dotek i cizího člověka? Je to ruka, rameno, paže, loket. Dotykem na každou část vysíláme jiné signály. Nejběžnější je podání ruky, ale jak jsem zmínila, o tom budeme mluvit později. Poklepání na rameno může být projevem sympatií, podpory, (jedno krátké, lehké poklepání), ale taky jisté dávky nadřazenosti. Ženy si při prvním setkání s příslušníky obou pohlaví mohou dovolit být více osobní. Když někoho znáte dobře, může váš dotek být delší a mít i delší trvání. Heterosexuální muži by se neměli dotýkat jiných mužů, podřízení by se neměli dotýkat nadřízených. Přítel téhož pohlaví se může bezpečně dotknout rukou, paží, ramen, vlasů, přítel opačného pohlaví rukou, paží ramen, obličeje, kolen. „Zákaz doteků“ platí na intimní části těla. U žen je to od hrudníku po kotníky, u mužů je to kolem intimních partií a obličeje. Dotýkání paže může mít někdy uklidňující formu, jindy to může být ráznější neverbální komunikace (někoho vyprovodím ze dveří). A podobně to má i loket. Asi vás napadá, jak se správně orientovat, když to někdy může být podpora, někdy vyjádření ukončení komunikace. Musíte si všímat i ostatních signálů, vnímat celkovou situaci a umět číst i srdcem. To je vůbec to nejpodstatnější. Podívat se do sebe, jak se v té či oné situaci cítím, mít intuici, vhled a pochopení a respekt nejen k druhým, ale i k sobě.
