Ještě dřív, než se kojenec naučí mluvit, tak komunikuje neverbálně. Neverbální komunikace je vrozeným, přirozeným projevem, který se s postupem času stává významným prostředkem komunikace. Stále víc si uvědomujeme, co udělá s druhým člověkem úsměv, pohlazení, výraz očí, gesta rukou a další neverbální sdělovací prostředky. Toto vědomí nám dává možnost upravovat, doplňovat nebo i odporovat vašemu sdělení verbálnímu. Nebo můžeme zůstat přirozenými, neskrývat zklamání, smutek, radost nebo jiné emoce, být čitelní a otevření. Jsou ale situace, kdy se můžeme neverbálními prostředky snažit o změnu. Jak u sebe, to znamená, jak působit na jiné, tak se snažit správně porozumět druhým. Znáte jistě doporučení usmívejte se ráno do zrcadla, vstávejte tou správnou nohou. Nebo můžeme zjistit, co si myslí náš protějšek, protože to někdy může být něco úplně jiného, než nám sděluje verbálně.
Jak se cítíme, když s námi někdo mluví a celé jeho tělo směřuje ke dveřím? Jak se cítíme, když přijdeme do kanceláře, kde sedí šéf nohu přes nohu, ruce za hlavou a pohupuje se v křesle? Jak se cítíme, když přijdeme do kabinetu učitele, který nám sice něco říká, ale dívá se mimo nás nebo sleduje písemky na svém stole?
Řeč těla je daleko upřímnější než slova
Řeč těla je daleko upřímnější než slova, protože jen profesionál dokáže uhlídat své tělo tak důkladně, aby nevypovídalo o tom, co si skutečně myslí. A může to být někdy úplně jiné sdělení, než které slyšíme. „Jen sedm procent informací získáváme z rozhovoru, 38 procent z tónu a barvy hlasu a 55 procent z řeči lidského těla.“ (Erhard Thiel: Řeč lidského těla prozradí víc než tisíc slov)
Naše tělo má svůj jazyk. Naučme se s ním pracovat. Je to dobrá deviza k tomu, abychom správně pochopili význam sdělení, získali i něco pro sebe a rozuměli sdělení druhých. Získat něco pro sebe ovšem neznamená manipulovat, ale zjistit, co mohu zlepšit, jak reagovat, jak správně pochopit, co mi říká ten, se kterým komunikuji.
Situaci, kterou vám popíši, si můžete i vyzkoušet.
Představte si, že jste pozváni na kávu manažerem podniku, který potřebuje zjistit, jestli se na nabízenou práci hodíte. Nebo si představte, že jdete na první schůzku s někým, na kom vám hodně záleží nebo, že jenom potřebuje zjistit, jak si u toho druhého „stojíte“. Sedíte u stolu před sebou máte skleničku nebo hrníček ve svém prostoru. Většinou tak, abyste ho měli v dosahu „po ruce“. Váš společník, to má stejně. Jak jednoduchým způsobem můžete poznat, jestli máte nějakou šanci nebo setkání bude spíš do ztracena? Vhodným způsobem, tedy nenápadným pohybem, přisuňte svoji skleničku nebo hrníček blíž k němu. Malinko se dostanete tak do jeho prostoru. Můžete to udělat proto, že si potřebujete kolem sebe vytvořit místo pro různé materiály, počítač, nebo jen promnout ruce. Hrníček nebo skleničku chvíli nechejte tak a sledujte, co udělá váš protějšek. Může svůj nápoj odsunout, nemusí s ním vůbec hýbat, může ho taky posunout kousek k vám. Odsunutí znamená spíše odmítnutí, ale taky může váš partner být někým, kdo si pevně hlídá svůj osobní prostor a dlouho mu trvá, než si někoho pustí k tělu. Pokud se jeho nápoj dostane blíž k vám, znamená to, že jste sympatická osoba, ale zase pozor. Může to být i neuvědomělá reakce na vaši „nápojovou“ akci. Pokud neudělá nic, je ještě všechno otevřené nebo je natolik zaujat rozhovorem, a svým posláním, že neregistruje nic kolem sebe. Rozhodně si nemyslete, že se tímto jednoduchým způsobem zjistíte, jak to mezi vámi je nebo bude. Ale jako taková drobná zkouška vaší schopnosti, jak pracovat s neverbální komunikací, to jistě být může. Ovšem nesmíte zapomínat, že na celistvější obrázek o situaci nebo o člověku potřebujete daleko víc informací.
Neverbální komunikace a podání ruky
O síle prvního dojmu, který otevírá nebo zavírá cestu k dalším vztahům, se v dalším článku z neverbální komunikace ještě vrátíme. Ten je prvním předpokladem navázání vztahu. Druhým v pořadí je podání ruky. Tedy pokud jde o setkání s člověkem, kterého vidím poprvé. O stisku ruky toho bylo napsáno mnoho. Přesto neuškodí si to občas připomenout. Vyjadřovací schopnost podání ruky je totiž velmi významná. Správným podáním ruky můžeme posílit nebo naopak zmenšit dobrý první dojem nebo napravit počáteční nepříznivý dojem. Historie podání je ruky je taky zajímavá. Původní úmysl byl ukázat druhému, že nemám zbraň. Potom to byl přátelský pozdrav spolu s dotykem na předloktí, následovalo podání ruky jako forma zpečetění dohody. V současné době ho vnímáme jako společenský prostředek k navázání hovoru nebo uvítání a následně ho používáme při rozloučení jako pečeť možného dalšího setkání.
Velmi důležitý je i vzhled ruky. „Během občanské války v Rusku byly silnice blokovány zátarasy, které budovala vojska bílých i rudých a na kterých prováděla brutální kontrolu cestujících, jejímž účelem bylo zjistit třídní původ. Kontrolou byl stisk ruky. Stačilo, aby cestující měl měkké ruce člověka, který nepracuje manuálně, a od bolševického zátarasu ho poslali před popravčí četu jako příslušníka buržoazie. Podobně mít tvrdé, mozolnaté ruce dělníka mohlo cestujícího odsoudit k popravě, když padl do rukou carových stoupenců.“ (D. Lewis: Tajná řeč těla)
Mít čisté, upravené ruce je dnes už běžnou záležitostí. Ano stane se, že přijde návštěva zrovna v době, kdy děláme nějakou „nečistou“ práci. Pak stačí věta: „Hned se s vámi přivítám, jen co si utřu ruce.“
Jaké by mělo tedy být podání ruky? Ruka by měla být suchá, stisk pevný a krátký. Jistě jste zažili podání ruky, při kterém jste měli pocit, že držíte něco bezvládného, bez energie, jen kousek něčeho. Taková leklá ryba. Takový stisk či spíše podání ruky je nepříjemné a místo navázání kontaktu s takovým člověkem budete chtít spíše od dalšího setkání upustit. Podobné je to i v případě, že vám někdo tiskne ruku velkou silou. Této chyby se často dopouštějí muži vůči ženám. Žena pak má pocit, že se jí prstýnek na ruce zařezal i do druhého prstu a ruka bolí, jako by byla ve svěráku. Rozhodně se takto neprezentuje mužská síla, ani vůči druhému muži. Nemusíme takto dávat najevo převahu a svou moc. Může se lehce stát, že se nám potom život ukáže i z té druhé stránky, kdy už třeba nebudeme tak úspěšní nebo výkonní.
Platí tedy, že vždy použijeme přiměřenou sílu stisku. U mužů to je více silnější stisk než u žen a stejně tak je důležitá i délka stisku ruky. Určitě jsme měli nepříjemný pocit, když nám někdo třásl rukou hodně dlouho. Naopak i velmi krátký stisk může být nepříjemný a může vypovídat o nedostatku nadšení, zájmu, trpělivosti nebo času. Krátký stisk ruky trvá asi dvě vteřiny, dlouhý stisk devět vteřin. Správná délka stisku by měla být kolem pěti vteřin. Vše souvisí se vším musíme si všímat i délky zrakového kontaktu a celkového výrazu obličeje.
Nepříjemné je, když je ruka vlhká. To může být příznakem trémy, vzrušení, stresu, nervozity. Máme chuť se utřít, ale to dost dobře není možné. Jsou-li naším problémem vlhké ruce, můžeme udělat následující: Soustředíme se na svou ruku a snažíme se ji zahřát. Představíme si, jak do ní proudí teplo, taky si můžeme představit plápolající oheň a sebe, jak k němu vztáhneme ruku. Nebo se v duchu dotkneme teplých radiátorů. Pokud jsou nám tyto představy cizí, stačí položit ruku na tvář. Je to teplé místo a naše ruka zůstane suchá.
Podání ruky je pro nás okamžitou informací o druhé osobě. Udržujme proto svou dlaň suchou, používejme střední sílu stisku, a držme ruku asi pět vteřin. Naše podání ruky mělo být upřímné, pevné, jasné doplněné mírným úsměvem a očekáváním příjemné komunikace, příjemného setkání nebo objasnění, vyjasnění i vyřešení případných problémů.
