Posláním školy je vzdělávat a vychovávat. To jsou bezesporu hlavní a základní činností. Na ně navazují další činnosti – informační, diagnostické, intervenční, metodické a poradenské s využitím pedagogických a psychologických metod a postupů. Stejně významné je i další působení nebo spíš poslání. Být jakýmsi mentorem, rádcem, pomocníkem, dospělým přítelem. A to se především projevuje v činnosti školních kariérových poradců.
Posláním školy je připravit žáky na budoucí studijní nebo pracovní uplatnění. Ale jsou to jen učitelé, kterým tato činnost přináleží? Pravděpodobně velký počet lidí by odpověděl, že ne. Je to hlavně rodina, která se v tom, co bude jejich potomek studovat nebo kde bude pracovat, angažuje. Ve výběru školy nebo povolání je činnost rodiny velmi významná. Jsou to rodiče, kteří mají představu a někdy velmi jasnou o tom, jak bude další život jejich potomka vypadat. Ne vždy tato představa koresponduje s tím, co chce žák nebo student. Pokud tato situace nastane, stane se role kariérového poradce velmi významnou. S jeho pomocí by se měli žáci učit ověřit získané informace, ve správný okamžik využít znalosti a dovednosti, umět se rozhodnout, řešit obtížné situace a konflikty, domluvit se, nést odpovědnost. Měli by být podpořeni v tom, co je zajímá, v čem jsou dobří, podpořit v oblastech, kde se jim daří méně. To je role kariérového poradce. Ale nesmí na ni být sám, škola je systém, kde jedno navazuje na druhé. A především se to týká rodiny.
Jak skloubit působení rodiny a školy? To je otázka, která se velmi často objevuje ve strategických dokumentech i v realizaci různých projektů, které jsou zaměřeny na spolupráci rodiny a školy. Ale konkrétně ji řeší každá škola a téměř každý učitel. Některé školy mají vypracovány strategie, dokumenty jejichž podpisem se rodiče zavazují k různé formě spolupráce se školou. Některé spolupráci nechávají na dobrovolnosti rodičů. Jak je to s kariérovým poradenstvím a který systém je ten správný? Spolupráce by měla být určitě nějakou formou mezi rodiči a školou stanovena. Požadavky jedné a možnosti druhé strany by měly být vymezeny tak, aby se nestaly přítěží nebo nevedly k pocitu omezování, moci a podřízenosti. Hlavní roli by měl sehrát pocit partnerství a spolupráce. Ať už chceme nebo nechceme, škola je partnerem rodiny a naopak. A pokud nebudou tyto dva systémy spolupracovat, tak se to odrazí především na dětech.
V roli kariérového poradce je tato spolupráce dobrovolná. Pokud rodič projeví přání konzultovat s pedagogem další vzdělávání nebo pracovní zařazení svého dítěte, je jen velmi málo případů, kdy jsou mu tyto konzultace odmítnuty. Naopak. Kariérový poradce vítá spolupráci s rodinou. Je pro něho příležitosti poznat zázemí dítěte a má možnost vysvětlit rodičům, proč se domnívá, že tento obor nebo práce je pro jejich dítě vhodná. Forma takového sdělení musí být fundovaná, nepřesvědčující, neagresivní. Protože to, co se jeví teď jako nejlepší, se může v průběhu let i několikrát změnit. Problém nastává, když se diametrálně liší požadavky rodičů se zájmy a preferencemi dítěte. Rodina někdy požaduje od kariérového poradce podpoření svých představ, žák naopak potřebuje oporu a podporu. Vždyť přece jeho učitel nejlíp ví, jak ho to nebo ono baví. V této chvíli se stává kariérový poradce prostředníkem mezi oběma a poradcem jak rodičům, tak dítěti. Musí se stát psychologem, volit vhodná slova i jejich interpretaci. Potřebuje najít kompromis, neznepřátelit si jednu nebo druhou stranu. V této chvíli zúročí všechno, co se naučil o komunikaci i řešení nepříjemných situací. Je to obtížná situace, která nemusí vždy skončit smírem a porozuměním. Proto je potřeba dobře se na toto setkání připravit. Pokud v kolektivu školy pracuje školní poradenské pracoviště je vhodné požádat o spolupráci i kolegu. Případně se spojit s třídním učitelem. Pokud to dovolí čas, není od věci i projít si všechna pro a proti ještě před jednáním s rodiči. Nachystat argumenty. Setkání by mělo být nekonfrontační. A i když nedojde ke shodě a rodiče nebo dítě si prosadí svou, není potřeba lámat hůl. Studovat se dá i v pozdějším věku, lze přejít na jinou školu, podstatně změnit obor studia nebo práce.
A nikdy nevíme, co pro nás osud přichystal, nebo čeho my sami dosáhneme, jak se budou měnit naše priority, očekávání a potřeby.
